Kdysi, u příležitosti spuštění první verze mých stránek, moji milí hoši, z jejichž iniciativy tenhle danajský narozeninový dárek vzešel, zařídili překlad mého životopisu do různých jazyků spolu se zdravicí kamarádů a známých při příležitosti otevření prvních stránek… Ale je to jako bych četla o někom neznámém, trochu nafoukaném, cizím… Přesto jsou tyto texty stále k dispozici, protože na nové překlady asi hned tak nedojde…

S Lenkou jsem se docela sžila (chci říct že nemám výhrady k rodičovské volbě jména). Narodila jsem se v Kutné Hoře a s rodiči žila v domě babičky ve Vlastějovicích. Když mi byly tři roky, narodil se mi bratr a nastěhovali jsme se do rodinného domku ve Zruči nad Sázavou, který mezitím rodiče postavili. Stal se ze mě „Zručák.“ Tehdy jen formálně, ale dnes už mohu říct že doopravdy. Tenhle „životopis“ je tak trochu účelový – pátrám v něm vlastně, kde se postupně bralo to, co mě dovedlo na tyto stránky. A protože zjišťuji, že paměť na události v čase není moje silná stránka, budou to spíš výkřiky a střípky obrazů.

Tak třeba: rodina mi ráda čas od času předhazuje historku z útlého mládí z doby pobytu ve Vlastějovicích. Děda se rozhodl korunovat čerstvě brizolitem nahozený dům ještě novým nátěrem plotu. Sloupky granátově červené, pole mezi nimi hráškově zelená. Letní dny jsem jako dítě trávila hlavně venku, zatímco maminka s babičkou měly co dělat v kuchyni. Takže jsem měla možnost dědovi při této inspirativní činnosti pomáhat. Děda si práci šetřil, na všechno šel s rozvahou a rozhodně nepospíchal po obědě na sluníčko. Ideální situace – barvy a štětce a obrovské malířské plochy na stěnách domu jsem měla jen a jen pro sebe… Myslím, že jedenáctinohý kůň nad sklepním okénkem i domeček se stromem pod oknem kuchyně se mi docela povedly; nechápala jsem, že babička křičí na dědu, místo aby mě pochválila… Nechala pak pod oknem kuchyně rozbujet voňavou růži stolístku…

Anebo: Oblíbená jarní dětská soutěž v kreslení křídami na asfaltu ve Školní ulici. Kolena bílých punčocháčů hrající všemi barvami a triumf předškoláka nad prvňáky…

A ještě: Nedělní rozhlasové pohádky v jednu hodinu po obědě. Maminka poslala do soutěže, kterou Český rozhlas vyhlásil, když jsem byla prvňák, nejspíš některou z mých princezen, a pak mi poštou přišel diplom a obrovská sada suchých pastelů, jež mi ještě dlouho potom záviděli spolužáci na malířáku. Mám ji dodnes, protože jsem si ji hýčkala jako klenot a malovala jsem s ní málo…